116 / 156
114
V I Z E
s malíři. Byla to úžasná společnost.
To vám pak zůstanou vzpomínky na
krásná setkání, která byla o něčem.
Dneska takové osobnosti nejsou
a život je postavený na úplně jiných
zážitcích. Dneska to není o tom
přijít domů, sednou si do křesla,
otevřít si lahvinku vína, dívat se na
obraz a mít hezký pocit. Dneska se
vyráží za zážitky do multikina, do
obchodního centra na celý den, lidé
skáčou z mrakodrapu, kupují si jízdy
buldozerem... Nevím, kam se svět
poděje za pár let.
Lidé přestávají mít zájem o ruční
práci, o fortel a řemeslo vůbec?
K tomu mám jeden příběh. Vedle
nás býval Jan Hejzlar, jediný člověk,
který restauroval benátská zrcadla,
učil se to v italských Benátkách ve
sklárně. Já k němu chodil jako kluk
do dílny a bavilo mě pozorovat, jak to
dělá. Za komunistů chtěl učedníka,
ale „tam nahoře“ mu to nepovolili,
což souviselo s likvidací malých
živnostníků. Když jim pak došlo, že
to vlastně v budoucnu nebude mít
kdo dělat, a přišli za ním po patnácti
letech, že by mu tedy toho učedníka
povolili, tak s nimi vyrazil dveře,
protože už mu bylo pětasedmdesát let,
už na to neměl sílu. A dílna skončila.
Jak tedy to rámování probíhá, na
základě čeho se rozhodujete?
Je to intuitivní, i když jsou jistá
základní pravidla, která nemůžete
pominout. Například čím menší
obrázek, tím masivnější rám, aby se
na stěně neztratil. Krajinky a zátiší by
měly být v hlubokém rámu, portréty
zase v plošších, až renesančních
rámech. V rámu by se neměla příliš
opakovat barva, která je v obraze.
Někdy to chce naopak doplňkovou
barvu. Ale v zásadě je to hlavně o citu
a zkušenosti rámaře, někdo se to
třeba ani nenaučí, nemá pro to vlohy.
Pokud se mi obrázek líbí, tak volím
to, co bych sám chtěl mít v bytě.
Blbé je, když se mi obrázek nelíbí,
když nepřeskočí jiskra, tak jen čekám,
Středověký rám
s obrazem Madony
krumlovské,
Jižní Čechy, po 1450,
103 × 78 cm, Národní
galerie v Praze, O 698
nisté konce 19. století – mladí, chudí a ne-
ochotní následovat salonní konvence, před-
stavovali svá díla bez rámu či jen v plochých
lištách, na bílé stěně a oproti zaběhnutým
pravidlům galerií také i daleko od sebe. Bylo
to jednoduché i avantgardní. Obraz bez
rámu však vytváří novou otevřenou situaci,
kdy plátno je jen fragmentem, v měmž je la-
tentně přítomný prvek návratu k subtilnímu
rozlišení před branou neviditelnosti.
Bez rámu
Dnešek se bez rámu obejde nebo se
dá říct, že ho používá tam, kde by se bez
něj mohl obejít, pokud by se ovšem třeba
zasklený obraz bez něj vůbec nerozpadl.
Dnešku je rám samozřejmý v jednoduché,
prosté lince hranice končícího plátna na
napínacím rámu (blind-rámu). Je to podce-
ňování „nesamozřejmosti“ každého rámová-
ní, kterému byla vždy věnovaná větší péče,
a rám se stahuje do neproblematické este-
tické funkce, kde lépe není, neruší. Hojnost
obrazů ve šlechtických sbírkách se bez nich
neobešla – vzdaloval jednotlivé obrazy od
sebe tak, aby mezi nimi „stačil“ či lépe mohl
vzniknout vztah.
Rám v historii
Nejstarší deskové obrazy se mohly bez
rámu obejít tak, že samo vydělení závěsné
desky vytvářelo napětí zvláštní artikulace
v obdélníkovém formátu. Vývoj evropské
malby dochovaný v nástěnném malířství a vá-
zové malbě ale přetváří dřívější geometrické
vymezení pásů do jednotlivých figurativních
výjevů. Rámování je tak výsledkem hlubších
potřeb pohledu ke světu. Podívejme se na
dřevěné špalety oken a dveří, které spojují
Kde se bere tvar
Okouzlení skutečností se nese většinou přes všechny tvary a v nerozlišenosti splývá
veškerá libost a nelibost bezprostředních dojmů. Najít začátek tvaru, který se klene
vždy z dalšího místa, je nesnadné. Rám dává pátravému oku odpočinout, otázku kde
se tvar bere řešit nemusí. Tvar začíná na rámu, od něj se klene a vytváří význam. Na
složité otázky umožňuje dávat odpovědi. Uprostřed rámu vzniká síť, ve které je možné
spočinout, nadechnout se, vykročit k významnému gestu.
dodatek
autora
Pavel Koziol
malíř
funkční a výrazové nároky staveb, které měly
přetrvat, přestát horizont vzniku budov. Omít-
nutá stěna vrací lidský výtvor nerozlišenosti,
ale uprostřed ní je pamatováno i na přístup
ke světu. Rámování tak vlastně vždy opaku-
je dva základní principy – lineární, vytvářející
ozvěnu tohoto přechodu do obrazu jako vý-
hledu, a dekorativní, který chce participovat
na možnostech najednou zvláštní skutečnos-
ti, to jest jejího soustředěného uchopení.
Každá epocha, která po svém stylově
formuluje rámování, dochází v těchto dvou
nastíněných postupech za prvé k oslavě
možnosti přechodu od profánního – svět-
ského ke svátečnímu nebo sakrálnímu, a za
druhé i k možnostem potence hranic jako
prostoru soustředění se ke vnitřku. Přiro-
zený svět to dělá běžně v procesu růstu,
ten umělý jakousi „anastylózou“ – obnovou
může svá aktivní místa uprostřed rámu ko-
nečně uvidět.
■
s