115 / 156
113
4
|
2017
&
ProVobis
rámu a byla levnější než třeba exotický eben
a mahagon. Extrémně drahým materiálem byl
ořech, jehož kresba byla považována za na-
tolik krásnou, že nebylo třeba jej pozlacovat.
Geometrie – účinná zbraň pro smysly
Rámování jako jeden z výsledků vnímání
vymezuje hranici mezi reprezentací a jejím
okolím – realitou.
Definování obrysu a vnímání rozdílů nám
pomáhá formulovat svět. Rám zastával
původně roli praktické i symbolické ochra-
ny a fungoval i jako umělecká forma sama
o sobě. V rámu se odrážel vizuální režim
stejně jako v plátně samotném. Současný
styl „odrámování“, který tak často na zdech
vidíme, poukazuje na rozvázání vazby entit,
pomalé mizení komunikačního kanálu, po-
tažmo vztahu mezi vnitřním a vnějším.
Věšet na stěnu obraz bez rámu však není
žádnou novodobou manýrou. Už impresio-
Chtěl jste být „dědicem“ rámařského
řemesla?
Já jsem v zásadě o ničem jiném ani
neuvažoval, ono to tak nějak přišlo.
Můj táta začal rámovat se svým tátou,
mým dědem, a já to měl to samé.
Už na základce každá moje cesta ze školy
vedla k tátovi do dílny, tady jsem si hrál,
koukal mu pod ruce a od šesté třídy už
jsem věděl, že tady zůstanu. Na střední
uměleckoprůmyslovou školu jsem už šel
s cílem být rámařem.
Dneska se ale obrazy moc nerámují.
Když jsem se ptala lidí proč,
odpověděli, že to není potřeba. Co si
o tom myslíte?
Jistě, stejně lidé mohou klidně chodit
po ulici nazí, vždyť to přece také jde.
Ono to není jen o té potřebě. Je to
o vztahu. Dříve bylo samozřejmé, že
výtvarníci nechávali rámovat svá díla,
rám byl odjakživa součástí díla. Když
vezmu osobnosti jako Kamil Lhoták,
Ota Janeček, František Tichý a mnoho
jiných, u těch neexistovalo, aby na
výstavu dali nezarámovanou věc. Dnešní
společnost je jiná.
Zdá se vám, že hodnota řemeslného
zpracování a umělecko-pracovního
vztahu vlastně už pro lidi neexistuje?
Myslím, že je už zpřetrhaná návaznost,
kontinuita mezi zákazníkem
a dodavatelem, a až se společnost
rozkouká, vzpamatuje a bude se chtít
vrátit k hodnotám, možná už nebude
kam se vracet. Některá řemesla prostě
zmizí. Zkuste dneska sehnat truhláře,
který by vám sklížil dřevěnou židli nebo
opravil intarzovaný stolek. Jednak abyste
si na to hledání vzala lupu, a pak, protože
to bude muset být fachman, i větší
peníze, protože kvalita něco stojí. Když
si ale zákazník řekne, že kliknutím na
internetu mu za polovic přivezou židli
novou až domů, proč by něco starého
opravoval. Takže o hodnotu, o příběh té
staré, řemeslně kvalitně zpracované židle
nemá zájem.
Možná tím, jak se svět zjednodušuje,
tak trochu zplaňuje?
Řekl bych, že okruh lidí, kteří vnímají
skutečné hodnoty, se zmenšuje. Mám
hodně zákazníků, kteří nepřijdou
osobně se o zakázce pobavit, ale chtějí,
abych jim poslal nějakou nabídku po
internetu. To mě nebaví, je to neosobní.
Pokud má člověk zájem o moji práci,
ať přijde ke mně do dílny a vidí moji
práci na vlastní oči. Většinou ale
nepřijdou, nebo se zeptají, zda mám
nějaké akční nabídky. Na to vždycky
říkám: „Vy vůbec nevíte kam voláte,
nevíte o co jde.“ Dneska je společnost
takzvaně klikací. Vidíte to už ráno
v tramvaji, téměř všichni zírají do
mobilu. Budoucnost řemesla vidím
problematicky. Před dvaceti, třiceti lety
jsem chtěl rámařství udržet, ale dneska
vidím, že to nejde, nemá to smysl, není
pro koho.
Myslíte, že rámařské řemeslo zaniká?
Ano, z osobností, které se do poslední
chvíle držely tradice, byl již zesnulý
Adolf Born a dosud ke mně chodí
Kristian Kodet, ten ještě rámuje, ale
v zásadě malíři dneska nemají zájem.
Všichni se v první řadě ptají po slevě,
ale o tom to není. Dřív byli výtvarníci
rodinní přátelé rámaře, to byl naprosto
jiný vztah. Malíř přišel, popovídalo se
o životě, když byla vernisáž, sešla se tam
prakticky jedna velká umělecká rodina.
Dneska když máte vernisáž, sejde se tam
stovka zástupců sponzorů, na stolech
jsou reklamí letáky a lidi prakticky
nezajímá to umění, ale to, před kým se
ukážou a jaký tam dohodnou kšeft.
Já žiju v trochu jiném světě.
Ztrácíte motivaci?
Ano. Je tu ještě pár lidí, jako třeba vnuk
Josefa Lady, kteří za mnou přijdou, ctí
tradici, protože Lada rámoval u mého
dědy. Je to zážitek. Stejně jako když
ke mně chodil Zdeněk Burian nebo
z herců pan Kemr, Brodský, Vinklář,
muzikanti jako Zdeněk Rytíř, Karel
Gott, Petr Hapka... To byly desítky
osobností a všichni měli rádi obrázky,
chodili po starožitnictvích, znali se
Pracuji rukama, ale žvaní mi do toho srdce.
otázky pro
odborníka
Viktor Brůžek
rámař
Viktor Brůžek představuje
čtvrtou generaci rodiny pražských rámařů
s historií sahající do konce 19. stol. Jeho
rukama, stejně jako jeho praděda, děda
i otce, prošly dřevěné rámy k obrazům
celé plejády výtvarnické elity. Přesto
je z jeho duše cítit skepse. Rámařské
řemeslo zaniká. Ne proto, že by snad
nebylo třeba, ale dnešním lidem nechybí.
s