16 / 172
po j ďt e dá l
N
Nějakou dobu jsem si lámala hlavu nad
tím, co vlastně tvořilo onu těžko sdělitelnou
domáckost. Dům je totiž velice jednoduše
členěný, s docela prostornými místnostmi,
málo zastavěnými nábytkem. Je vlastně ma-
ximálně praktický, i když dispozičně vzhůru
nohama. Člověk ale musí dát dosavadní
zkušenost do závorky, aby nad touhle oby-
čejností mohl žasnout.
V nejhořejším patře je pak vděčný za to, že
tu závorku udělal. Tam totiž nemůže propad-
nout malomyslnosti, ani kdyby bylo týden za-
taženo. Ostatně jak řekl Jan Werich: „Není
šedivých dnů. To jsou jen unavené oči, které
nechtějí vidět jejich svátečnost.“ Prostě tady
nahoře je člověk nejenom okouzlen, ale má
pocit, že sám dokáže kouzlit a okouzlovat.
To pravé místo
Majitelé vsadili téměř vše, včetně výběru po-
zemku, na jednu osobu – architekta. Žili totiž
trvale ve Varšavě a sami neměli možnost se
aktivně na hledání podílet. Pátrali tak jenom
v inzerátech na internetu a vybrané tipy dali
architektovi ke zhodnocení. On se zajel na
pozemek podívat a dal jim zpětnou vazbu,
proč do toho nejít. Trvalo docela dlouho,
než se naskytla parcela kousek od Beroun-
ky. Když ji i architekt vyhodnotil jako vhod-
nou, přijeli se na ni Marie a Pavlem osobně
podívat.
„Hned jsme věděli, že tohle je to místo, kde
chceme být,“ vzpomíná Marie. „To pravé
místo, do toho se totiž musíte zamilovat.
Ono na vás čeká, jenom to nesmíte uspě-
chat a vzít něco, co je zrovna po ruce, proto-
že tam nebudete šťastni, není to vaše místo.
To své si musíte vyčekat.“
Nyní, když dům stojí, není těžké vnímat po-
zitiva parcely. Ale klobouk dolů přes fantazií
všech, co v zarostlé nudli ve tvaru hokejky
viděli budoucnost. Úzký a značně svažitý
pozemek, byť orientovaný jižně, totiž příliš
možností nenabízel.