Previous Page  97 / 156 Next Page
Information
Show Menu
Previous Page 97 / 156 Next Page
Page Background

4

|

2017

&

ProVobis

A

Jako dítě byl dyslektik i dysgrafik a na začátku kariéry si připadal blbým. Dnes drží v rukách řadu ocenění

a klidně dělá tolik neplech, že ho musí chránit ti nejlepší právníci. Přesto, že učí mladé lidi, školský systém

považuje za absurdní. Vlastní dům si nepostavil, aby nepřišel o svobodu. Přespává v kanceláři, ale kdysi spal

pod mostem a ve škarpě. Není totiž z cukru ani z „ligy tuctových“, a utržený ze řetězu není jenom v knize

Pětadvacettisíc dnů vzpomínek. Je tak přímočaře lidským, že se člověk vedle něj cítí bezbranným. Jeho přání

publikovat rozhovor tak, jak mu zobák narostl, se prostě nedalo odolat. Útlocitný čtenář ať promine.

gentnější, moh sem umět za rok to, co se vyuču-

je dvanáct let. Dosud chovám extrémní nenávist

k učitelům a celému školskému systému, protože

sem si uvědomil, že mi trvalo skoro dvacet let, než

sem se z toho vzpamatoval. Co se týká architek-

tury a věcí kolem, to sem se do hloubky naučil

až od lidí, spolupracovníků, kamarádů, na cestách

a hlavně praxí.

Vaše práce a cestování, v čem je

podobnost?

Když mě něco zajímá, tak si to pamatuju celý život.

Což je třeba otázka cest, na kterých sem strávil

celkem čtrnáct let života. Takto si pamatuju den

za dnem, tisíce dnů od rána do večera, včetně ob-

rázků, lidí, počasí, teploty, trasy cesty …, protože

mě to strašně zajímá. A jakmile něco člověka zají-

má, tak je mozek nastavenej tak, aby si pamatoval.

A mě to zajímá patrně víc než ty ostatní, takže si to

pamatuju dobře. To je výhoda. Protože architek-

tura je vlastně medoda, jak si vybíráte věci, který

vám v hlavě uvízly a který řešení na tu kterou situa-

ci projektu pasuje, jaké kusy a z čeho poskládáte.

Takže je to taková přirozená

skládačka?

Samozřejmě, takto se dělá architektura tisíce let,

v tom nejsem žádná výjimka. Výjimka sem snad

v tom, že mě berou i věci, ze kterejch maj ostatní

lidi strach, třeba že se dostanou do kriminálu. Mně

je to srdečně fuk; v kriminále sem byl dvanáctkrát.

Za co jste seděl?

Třeba na vojně sem dal facku jednomu plukov-

níkovi nebo sem utíkal z vojny, protože nejsem

Architektura je pro něj životní ságou. Pustil se do

ní jako Wiking, který skočil na loď a vyrazil za ob-

zor. Vydupal si svobodu a tu si chrání. Za to se

snaží ukazovat lidem cestu k té pravé, přirozené

architektuře. I když vznikne až v době, kdy bude

mrtvý, je přesvědčený, že některé impulzy z toho

co dělá, přežijí a že jsou správné. Ten hlavní je

dělat architekturu tak, aby se líbila lidem a aby si

na ni nemuseli s křečemi zvykat.

Říkáte o sobě, že jste pomalochod –

lenochod architektury. Mně ale připadáte

jako divoch. Takovým jste se narodil?

Víte, já sem se narodil ještě za druhé světové. Mojí

mámě bylo přes čtyřicet, měla těžkej porod a pak

už nemohla mít děti. Proto sem jedináček a to

znamená, že nemáte v rodině konkurenci. Může

to bejt zdánlivá výhoda, ale na druhou stranu ste

osamělá, stýkáte se více s dospělými něž s dět-

mi... Navíc sem byl dysgrafik a dyslektik, přeučený

levák a škola pro mě znamenala otřesný zážitek.

Bál sem se jí tak, že sem z toho měl každý ráno

záchvaty zvracení.

Ale protože sem byl chytřejší než učitelé, tak sem

si musel najít systém, jak ve škole přežít a jak zá-

roveň alespoň částečně uspokojit otcovy touhy

mít geniálního chlapečka s jedničkama. Tvrdě se

mi to nedařilo. Ale krok za krokem sem si uvědo-

moval, že ve škole sou nepříliš inteligentní, bázliví

lidi, a když člověk za komunistů nasadil způsob

odpovědi na otázky, který je ohrožovaly na exis-

tenci, tak se raděj přestali ptát. Takže aniž bych se

učil, zvolna sem začal mít dobrý známky. Nicmé-

ně škola byla – a jistě víte, co je hlavní vyučovací

předmět – nuda. Kdyby byl školský systém inteli-

Připravila

Dana Jakoubková

95

Martin Rajniš

věk 73 / IQ 160 / cest po

světě 180

architekt, profesor a autor

mnoha odborných publikací

buřič a provokatér, který si

celý život razí svoji cestu

podepsal se pod 1600

projektů, na stole jich leží

dalších 60 a v hlavě jich má

ještě 1000

jeho stavby vycházejí

z respektu a lásky k přírodě,

prolínají se s ní a hledají

pravidla pro vznik prostředí

přirozeného pro lidi

svojí prací posouvá

hranice běžného vnímání

i stereotypních představ

o tom, jak má vypadat

„správná“ architektura