4
|
2017
&
ProVobis
A
Jako dítě byl dyslektik i dysgrafik a na začátku kariéry si připadal blbým. Dnes drží v rukách řadu ocenění
a klidně dělá tolik neplech, že ho musí chránit ti nejlepší právníci. Přesto, že učí mladé lidi, školský systém
považuje za absurdní. Vlastní dům si nepostavil, aby nepřišel o svobodu. Přespává v kanceláři, ale kdysi spal
pod mostem a ve škarpě. Není totiž z cukru ani z „ligy tuctových“, a utržený ze řetězu není jenom v knize
Pětadvacettisíc dnů vzpomínek. Je tak přímočaře lidským, že se člověk vedle něj cítí bezbranným. Jeho přání
publikovat rozhovor tak, jak mu zobák narostl, se prostě nedalo odolat. Útlocitný čtenář ať promine.
gentnější, moh sem umět za rok to, co se vyuču-
je dvanáct let. Dosud chovám extrémní nenávist
k učitelům a celému školskému systému, protože
sem si uvědomil, že mi trvalo skoro dvacet let, než
sem se z toho vzpamatoval. Co se týká architek-
tury a věcí kolem, to sem se do hloubky naučil
až od lidí, spolupracovníků, kamarádů, na cestách
a hlavně praxí.
■
Vaše práce a cestování, v čem je
podobnost?
Když mě něco zajímá, tak si to pamatuju celý život.
Což je třeba otázka cest, na kterých sem strávil
celkem čtrnáct let života. Takto si pamatuju den
za dnem, tisíce dnů od rána do večera, včetně ob-
rázků, lidí, počasí, teploty, trasy cesty …, protože
mě to strašně zajímá. A jakmile něco člověka zají-
má, tak je mozek nastavenej tak, aby si pamatoval.
A mě to zajímá patrně víc než ty ostatní, takže si to
pamatuju dobře. To je výhoda. Protože architek-
tura je vlastně medoda, jak si vybíráte věci, který
vám v hlavě uvízly a který řešení na tu kterou situa-
ci projektu pasuje, jaké kusy a z čeho poskládáte.
■
Takže je to taková přirozená
skládačka?
Samozřejmě, takto se dělá architektura tisíce let,
v tom nejsem žádná výjimka. Výjimka sem snad
v tom, že mě berou i věci, ze kterejch maj ostatní
lidi strach, třeba že se dostanou do kriminálu. Mně
je to srdečně fuk; v kriminále sem byl dvanáctkrát.
■
Za co jste seděl?
Třeba na vojně sem dal facku jednomu plukov-
níkovi nebo sem utíkal z vojny, protože nejsem
Architektura je pro něj životní ságou. Pustil se do
ní jako Wiking, který skočil na loď a vyrazil za ob-
zor. Vydupal si svobodu a tu si chrání. Za to se
snaží ukazovat lidem cestu k té pravé, přirozené
architektuře. I když vznikne až v době, kdy bude
mrtvý, je přesvědčený, že některé impulzy z toho
co dělá, přežijí a že jsou správné. Ten hlavní je
dělat architekturu tak, aby se líbila lidem a aby si
na ni nemuseli s křečemi zvykat.
■
Říkáte o sobě, že jste pomalochod –
lenochod architektury. Mně ale připadáte
jako divoch. Takovým jste se narodil?
Víte, já sem se narodil ještě za druhé světové. Mojí
mámě bylo přes čtyřicet, měla těžkej porod a pak
už nemohla mít děti. Proto sem jedináček a to
znamená, že nemáte v rodině konkurenci. Může
to bejt zdánlivá výhoda, ale na druhou stranu ste
osamělá, stýkáte se více s dospělými něž s dět-
mi... Navíc sem byl dysgrafik a dyslektik, přeučený
levák a škola pro mě znamenala otřesný zážitek.
Bál sem se jí tak, že sem z toho měl každý ráno
záchvaty zvracení.
Ale protože sem byl chytřejší než učitelé, tak sem
si musel najít systém, jak ve škole přežít a jak zá-
roveň alespoň částečně uspokojit otcovy touhy
mít geniálního chlapečka s jedničkama. Tvrdě se
mi to nedařilo. Ale krok za krokem sem si uvědo-
moval, že ve škole sou nepříliš inteligentní, bázliví
lidi, a když člověk za komunistů nasadil způsob
odpovědi na otázky, který je ohrožovaly na exis-
tenci, tak se raděj přestali ptát. Takže aniž bych se
učil, zvolna sem začal mít dobrý známky. Nicmé-
ně škola byla – a jistě víte, co je hlavní vyučovací
předmět – nuda. Kdyby byl školský systém inteli-
Připravila
Dana Jakoubková
95
Martin Rajniš
■
věk 73 / IQ 160 / cest po
světě 180
■
architekt, profesor a autor
mnoha odborných publikací
■
buřič a provokatér, který si
celý život razí svoji cestu
■
podepsal se pod 1600
projektů, na stole jich leží
dalších 60 a v hlavě jich má
ještě 1000
■
jeho stavby vycházejí
z respektu a lásky k přírodě,
prolínají se s ní a hledají
pravidla pro vznik prostředí
přirozeného pro lidi
■
svojí prací posouvá
hranice běžného vnímání
i stereotypních představ
o tom, jak má vypadat
„správná“ architektura